Peaceful parent 9

Dnes vůbec netuším, o čem psát. Což je asi dobré znamení! Což mě vede k otázce, jestli vůbec "peaceful parent" psát? Ale asi zatím jo. Pořád mi dost pomáhá se pozorovat a uvědomovat si, co se ve mně děje při podráždění a vzteku, a každotýdenní psaní je dobrou motivací, abych v pozorování nepolevila.

Zjistila jsem například, jak moc jinak koukám na svoje děti a jejich chování v závislosti na spoustě vnějších i vnitřních okolností. Chodíme teď hodně do zoo, tak jeden příklad odtamtud:

Z počátku návštěvy, když máme ještě hodně času a Radovánek ideálně už i spí v kočárku, mi připadá úžasné, jak V. všechno zajímá, jak si všímá detailů, jak si povídá se zvířaty, jak potřebuje všechno prozkoumat. Na jak dlouho ji zabaví jediný lísteček! Rozplývám se nad tím, že mám kreativní a samostatné dítě. A pak se přiblíží dvanáctá hodina. Začínám mít hlad, a taky si uvědomuju, že čím později dorazíme domů, tím budou děti unavenější a chystání oběda krušnější. Spěcháme. No jo, jenže V. všechno zajímá, všímá si detailů, povídá si se zvířaty, potřebuje všechno zkoumat! Jak dlouho si ještě bude hrát s tím pitomým listem? Zahoď ho a pojď už! V duchu nadávám na svoje loudavé dítě, které na každou blbost potřebuje milion času. Krotím se, ale například včerejší debata o tom, jestli si Verunka koupí nebo nekoupí u automatu před vstupem do zoo kouli s "překvapením", už z mé strany opravdu nebyla ani trochu parťácká či alespoň respektující.


Největší vliv na to, jak děti vnímám - a tedy, jak na ně reaguju - mají: únava, pocit nedostatku času, to, jestli se zrovna potřebuju na něco soustředit/něco udělat, moje očekávání a taky ne/přítomnost druhých lidí. Zjistila jsem, že v přítomnosti jiných dospělých mám tendenci dívat se na děti očima těch dospělých. A protože jejich postoj samozřejmě nemůžu znát, promítám si do nich nejrůznější společenské normy a čtu z tónu hlasu nebo výrazů tváře. (Neutrální výraz tváře lze ovšem velmi snadno zaměnit za výraz nesouhlasu nebo nelibosti, když koukám na některé svoje fotky, vidím to i u sebe). A tak mám tendenci být na V. jinde (na návštěvě, na hřišti, v zoo) přísnější. Koukám na ni jako na velkou holku, která už by spoustu věcí měla znát a ve spoustě věcech by se měla umět ovládnout. Vždyť už jsou jí 3, to už by dávno měla umět xy (půjčovat, prosit a děkovat, omluvit se...)! Jak to, že to ještě neumí? Je nemožná! Nikdy se to nenaučí! Nevím, jak ji to naučit! Jsem špatná matka!
Doma bych si přitom nejspíš v podobné situaci řekla, že jsou jí teprve tři, tak co po ní chci. A že když dostane čas, prostor a důvěru, naučí se xy (půjčovat, prosit a děkovat, omluvit se...) sama, stejně jako se naučila spoustu dalších věcí. Teď si uvědomuju, že podobnými větami bych určitě uklidňovala maminku stejně starého, a i staršího, dítěte. A myslela bych to upřímně.

Dnešní závěr? Inu, vliv únavy nebo časového presu asi ne vždycky dokážu smáznout, ale přesto si myslím, že na tom, jak moc příznivě zrovna koukám na svoje děti, můžu zamakat. Vždyť je to jenom úhel pohledu...



Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Steek

Vlaštovky

Můj minimalistický šatník