Peaceful parent 15
Moc dobrý týden, řekla bych. Ne bez krizí, ale vnímám i krizové chvíle jako dobře zvládnuté. A teď bych vám nejspíš měla napsat, jak se mi to podařilo, co mi pomohlo.
Sama si nejsem úplně jistá. Určitý kredit musím připsat příznivé hormonální konstelaci, která u mě nejspíš ovlivňuje mnohé. Taky perfektní víkend. V pátek a sobotu přijeli rodiče, hlídali děti a my s Tomem jsme fotili Vlněné sestry. Perfektní a nabíjející to bylo, esence všeho, co mi na mateřské tak chybí - kontakt se super lidmi, společná kreativní práce, čas pro sebe s Tomem (byť tentokrát čas převážně pracovní). Pletení jako bonus.
A e-book o zvládání vzteku, o kterém jsem psala minulý týden. Pomáhá mi. Dost. Ono totiž zaměřit se ve chvilce, kdy začínám pěnit, na sebe - pozorovat vlastní tělo, klást si otázky (co mě teď tak štve? co teď nejvíc potřebuju?) - pomáhá už samo o sobě. Pozornost se od toho malého človíčka, na kterého se zlobím a ve kterém vidím v tu chvíli jenom záškodníka, přesune jinam. Uvědomím si, že ze mě ten vztek vychází. Z mých přesvědčení, z mojí intepretace situace. Dostanu šanci vidět to, co se děje, očima dítěte. Trocha odstupu způsobí, že jsem schopná jednat s větší rozvahou. Minimálně třeba říct: "Jděte mi teď radši z cesty. Jsem naštvaná." a vyklidit na chvíli pole.
Zjistila jsem, jak málo vnímám svoje tělo. Že jsem naštvaná, to mi dojde většinou až ve chvíli, kdy začnu křičet. Až pak, zpětně, si uvědomím tlak v žaludku, napětí v ramenou. Přitom tělo určitě vysílá jemnější signály mnohem dříve. Naučit se je číst - to bude ještě na dlouho. Zatím se ve chvíli, kdy napětí začnu vnímat, na něj zaměřím a zkouším ho prodýchat. Funguje to. Opět minimálně jako (ta zásadní) chvilka odstupu od situace.
Ráda bych sdílela jednu konkrétní situaci. Ze které jsem měla nakonec hodně dobrý pocit. I když se jednalo o hysteráček (tentokrát ne můj).
Minulý týden, tuším ve středu? Uspávání po obědě. Uložit Verunku. Uspat Radovánka. Fajn, oba spí. Konečně se taky natáhnu. Potřebovala bych na chvilku usnout. Mám hodinku času. To by mohlo stačit (i když já nejsem ten typ, co by usnul na povel). Lehnu si, zavřu oči... a za chviličku řev. Verunka se probudila předčasně. Občas se jí to ještě teď stává. Probudí se, řve. Nepomáhá nic. Jenom u ní být a čekat. Jdu tam. Lehám si k ní. Říká, že mě tam nechce. Já už ale vím, že chce, už to znám. Kdybych odešla, okamžitě by mě volala zpátky. Tentokrát mě to ale vytočí. Tohle měl být můj čas pro sebe. Čas na spánek, který zrovna dneska potřebuju. Tvrdě jsem si ho vydřela. Zamakala na přípravě oběda, krmení dětí, Radovánek už byl utahaný a křičel, nebylo to snadné. A ty teď takhle? Nevděčnice. Říkám něco ve smyslu, že na tohle teď nejsem zvědavá. Říkám to dost ostře. V. zintenzivní svůj pláč.
Nevím, jak bych reagovala dřív. Teď se mi podařilo uvědomit si, že ten vztek je můj. A jenom já s ním můžu něco udělat. Ona mi s tím teď nepomůže. Na povel určitě brečet nepřestane. Zkusím se dát sama do pořádku.
Ležím vedle ní se zavřenýma očima a v duchu se smiřuju se situací. OK, nebudu spát. Půjdu si lehnout brzo večer. Případně i odpoledne, Tom si může vzít děti. OK, budu tady teď s ní. Potřebuje mě. Za chvíli se uklidní a můžeme si třeba číst. Využít toho, že Radovan spí. Být spolu. Přechroustat si v hlavě plány, upravit očekávání, to považuju za zásadní. Už úplně zklidněná ležím vedle ní. Dokážu se uvolnit, zrelaxovat, vlastně odpočívám. Dívám se na ni. S láskou. Uvědomuju si, jak ji často neumím přijímat ve chvílích, kdy se takhle chová. Kdy se vzteká, brečí a křičí. Jsem vděčná, že teď ji přijmout dokážu. Dochází mi, že ji obdivuju. Je plná vzteku, bouchá rukama do peřiny, ale mě, která ležím přímo vedle ní, neuhodí. To bych já na jejím místě možná nedokázala. Je skvělá! Říkám jí, že ji mám ráda.
Za chvilku V. přestane s pláčem a prohlásí: Malovat! Kreslíme si a čekáme, až se probudí Radovan...
Sama si nejsem úplně jistá. Určitý kredit musím připsat příznivé hormonální konstelaci, která u mě nejspíš ovlivňuje mnohé. Taky perfektní víkend. V pátek a sobotu přijeli rodiče, hlídali děti a my s Tomem jsme fotili Vlněné sestry. Perfektní a nabíjející to bylo, esence všeho, co mi na mateřské tak chybí - kontakt se super lidmi, společná kreativní práce, čas pro sebe s Tomem (byť tentokrát čas převážně pracovní). Pletení jako bonus.
A e-book o zvládání vzteku, o kterém jsem psala minulý týden. Pomáhá mi. Dost. Ono totiž zaměřit se ve chvilce, kdy začínám pěnit, na sebe - pozorovat vlastní tělo, klást si otázky (co mě teď tak štve? co teď nejvíc potřebuju?) - pomáhá už samo o sobě. Pozornost se od toho malého človíčka, na kterého se zlobím a ve kterém vidím v tu chvíli jenom záškodníka, přesune jinam. Uvědomím si, že ze mě ten vztek vychází. Z mých přesvědčení, z mojí intepretace situace. Dostanu šanci vidět to, co se děje, očima dítěte. Trocha odstupu způsobí, že jsem schopná jednat s větší rozvahou. Minimálně třeba říct: "Jděte mi teď radši z cesty. Jsem naštvaná." a vyklidit na chvíli pole.
Zjistila jsem, jak málo vnímám svoje tělo. Že jsem naštvaná, to mi dojde většinou až ve chvíli, kdy začnu křičet. Až pak, zpětně, si uvědomím tlak v žaludku, napětí v ramenou. Přitom tělo určitě vysílá jemnější signály mnohem dříve. Naučit se je číst - to bude ještě na dlouho. Zatím se ve chvíli, kdy napětí začnu vnímat, na něj zaměřím a zkouším ho prodýchat. Funguje to. Opět minimálně jako (ta zásadní) chvilka odstupu od situace.
Ráda bych sdílela jednu konkrétní situaci. Ze které jsem měla nakonec hodně dobrý pocit. I když se jednalo o hysteráček (tentokrát ne můj).
Minulý týden, tuším ve středu? Uspávání po obědě. Uložit Verunku. Uspat Radovánka. Fajn, oba spí. Konečně se taky natáhnu. Potřebovala bych na chvilku usnout. Mám hodinku času. To by mohlo stačit (i když já nejsem ten typ, co by usnul na povel). Lehnu si, zavřu oči... a za chviličku řev. Verunka se probudila předčasně. Občas se jí to ještě teď stává. Probudí se, řve. Nepomáhá nic. Jenom u ní být a čekat. Jdu tam. Lehám si k ní. Říká, že mě tam nechce. Já už ale vím, že chce, už to znám. Kdybych odešla, okamžitě by mě volala zpátky. Tentokrát mě to ale vytočí. Tohle měl být můj čas pro sebe. Čas na spánek, který zrovna dneska potřebuju. Tvrdě jsem si ho vydřela. Zamakala na přípravě oběda, krmení dětí, Radovánek už byl utahaný a křičel, nebylo to snadné. A ty teď takhle? Nevděčnice. Říkám něco ve smyslu, že na tohle teď nejsem zvědavá. Říkám to dost ostře. V. zintenzivní svůj pláč.
Nevím, jak bych reagovala dřív. Teď se mi podařilo uvědomit si, že ten vztek je můj. A jenom já s ním můžu něco udělat. Ona mi s tím teď nepomůže. Na povel určitě brečet nepřestane. Zkusím se dát sama do pořádku.
Ležím vedle ní se zavřenýma očima a v duchu se smiřuju se situací. OK, nebudu spát. Půjdu si lehnout brzo večer. Případně i odpoledne, Tom si může vzít děti. OK, budu tady teď s ní. Potřebuje mě. Za chvíli se uklidní a můžeme si třeba číst. Využít toho, že Radovan spí. Být spolu. Přechroustat si v hlavě plány, upravit očekávání, to považuju za zásadní. Už úplně zklidněná ležím vedle ní. Dokážu se uvolnit, zrelaxovat, vlastně odpočívám. Dívám se na ni. S láskou. Uvědomuju si, jak ji často neumím přijímat ve chvílích, kdy se takhle chová. Kdy se vzteká, brečí a křičí. Jsem vděčná, že teď ji přijmout dokážu. Dochází mi, že ji obdivuju. Je plná vzteku, bouchá rukama do peřiny, ale mě, která ležím přímo vedle ní, neuhodí. To bych já na jejím místě možná nedokázala. Je skvělá! Říkám jí, že ji mám ráda.
Za chvilku V. přestane s pláčem a prohlásí: Malovat! Kreslíme si a čekáme, až se probudí Radovan...
Komentáře
Okomentovat