Peaceful parent
10.5.
Po další ukřičené scénce dnes ráno jsem se rozhodla, že takhle už to fakt dál nejde. Že se prostě potřebuju naučit nekřičet, neběsnit a nerozbíjet věci, když se naštvu. Že bez těchto přísad se moje rodičovství musí obejít. Že chci být mírumilovný rodič. Laura Markham, moje oblíbená psycholožka, co píše o rodičovství a co ji tu určitě ještě mockrát zmíním, tvrdí, že to jde. Přemýšlela jsem, jak dnešní rozhodnutí, že "od teď jinak" (klidně na sebe prásknu, že ne první svého druhu) posílit, aby se mi to už fakt povedlo. Napadlo mě, že za každý týden napíšu shrnutí na blog. Ať už bude úspěšný, nebo ne. Taky jsem si přečetla jeden článek od Laury o tom, jak být lepším rodičem. Její články na mě působí velmi motivačně.
11.5.
Dopoledne jsme zvládli krásně, snad i díky výletu k přehradě a příjemnému setkání. A odpoledne měla Verča hlídání, takže bylo bez třecích ploch.
Trochu držet jsem se musela až večer. Nejvíc pomáhalo opakovat si, že to, jak se V. chová, se beztak naučila ode mě. A že reagovat v klidu je o 100% lepší než ji seřvat za každé strčení, bouchnutí, zaječení směrem k Radovánkovi. I když to ve mně vře a mám pocit, že když se takto chová, nic lepšího než křik si nezaslouží. Jsem holka netrpělivá, a vím, že na výsledky si budu muset počkat, ale optimisticky doufám, že se dočkám. Že se k němu třeba jednou začne chovat hezky. I k dětem na hřišti. Až se já začnu chovat hezky k ní.
12.5.
Jediná výživná chvilka dnešního dne přišla dnes ráno a já jsem ji ani v nejmenším nezpůsobila. Nicméně řešení už na mně bylo. Poprvé jsem si vyzkoušela svůj nový přístup v těch nejprudších emocích. Musela jsem vypadat dost komicky. Bušení do polštáře a polohlasné řvaní hlubokým hlasem. Nicméně, ustála jsem to, a vyšlapala zas o trochu cestičku jménem "nevybíjím si svůj vztek na dětech".
Jo, a taky jsem si uvědomila, že si málo všímám chvilek, kdy se V. k R. chová vlastně docela hezky (jak jen můžu od čerstvě tříleté starší ségry chtít). Ony takové chvilky totiž jsou, a není jich málo!
13.5.
Bušení do polštáře, "nadávání" (nesmyslnými slovy), dupání. Funguje. Přetlak se krásně vybije. Jsem pak schopná reagovat s větším klidem. Dnes asi 3 takové epizodky v jinak moc fajn dni. Nejdřív zamakám na tom, abych dokázala vztek vždycky vybít jinde než na lidech nebo věcech. Pak by asi chtělo pokročit o level dál a zkusit vzniku vzteku předcházet.
14.5.
Klídek a pohoda dnes, snad díky tomu, že je neděle (no nicméně dopoledne jsem byla na děti sama). Užitečná afirmace, která pomáhá snížit napětí způsobené náročnou, opakující se situací (typicky V. agrese vůči R.): Nemusím to vyřešit hned. Nemusím to vyřešit hned. Nemusím to vyřešit hned.
15.5.
Dneska jsem využila strategii: Varuj je předem, že už začínáš mít dost a brzo se budeš zlobit. Zafungovalo. Verunka se pak vcelku klidně přesunula do pokojíčku, oblíkla si pyžamko a nechala se uložit k odpolednímu spánku. Na její agresivní výpady vůči R. reaguju různě, určitě ne vždy správně, každopádně relativně v klídku. Zadupat, zakřičet a zabušit do matrace jsem si dnes byla tuším jednou. A jednou jsem hodila knížkou. Ale docela v klidu a hned jsem se za to omluvila. Vcelku dobré skóre.
16.5.
Pohodička bez třecích ploch, hlavně asi díky tomu, že Tom měl dnes dovolenou a slavili jsme moje včerejší narozeniny. No a já slavím první týden, kdy se mi fakt podařilo nevybíjet si vztek na dětech ani na manželovi. Jsem moc ráda! Taky dost překvapená! A taky zatím plná nejistoty, jestli to takhle budu zvládat dál. Co hormony, erupce na slunci a další vlivy? Dokážu vytrvat? No tak to se ví, že to zkusím. Co by mi mohlo pomoct? Jednoznačně modlitba a Tom a čtení motivačních knih a taky vidět, že se zlepšuje chování V. k R. I psaní sem mi dost pomáhalo a chci v něm pokračovat. Jasně, je to dlouhé a dost osobní a já si teď zápis z celého týdne po sobě přečtu a rozhodnu se, co s ním udělám. Jestli tohle čtete, rozhodla jsem se ho publikovat. ;)
Po další ukřičené scénce dnes ráno jsem se rozhodla, že takhle už to fakt dál nejde. Že se prostě potřebuju naučit nekřičet, neběsnit a nerozbíjet věci, když se naštvu. Že bez těchto přísad se moje rodičovství musí obejít. Že chci být mírumilovný rodič. Laura Markham, moje oblíbená psycholožka, co píše o rodičovství a co ji tu určitě ještě mockrát zmíním, tvrdí, že to jde. Přemýšlela jsem, jak dnešní rozhodnutí, že "od teď jinak" (klidně na sebe prásknu, že ne první svého druhu) posílit, aby se mi to už fakt povedlo. Napadlo mě, že za každý týden napíšu shrnutí na blog. Ať už bude úspěšný, nebo ne. Taky jsem si přečetla jeden článek od Laury o tom, jak být lepším rodičem. Její články na mě působí velmi motivačně.
11.5.
Dopoledne jsme zvládli krásně, snad i díky výletu k přehradě a příjemnému setkání. A odpoledne měla Verča hlídání, takže bylo bez třecích ploch.
Trochu držet jsem se musela až večer. Nejvíc pomáhalo opakovat si, že to, jak se V. chová, se beztak naučila ode mě. A že reagovat v klidu je o 100% lepší než ji seřvat za každé strčení, bouchnutí, zaječení směrem k Radovánkovi. I když to ve mně vře a mám pocit, že když se takto chová, nic lepšího než křik si nezaslouží. Jsem holka netrpělivá, a vím, že na výsledky si budu muset počkat, ale optimisticky doufám, že se dočkám. Že se k němu třeba jednou začne chovat hezky. I k dětem na hřišti. Až se já začnu chovat hezky k ní.
12.5.
Jediná výživná chvilka dnešního dne přišla dnes ráno a já jsem ji ani v nejmenším nezpůsobila. Nicméně řešení už na mně bylo. Poprvé jsem si vyzkoušela svůj nový přístup v těch nejprudších emocích. Musela jsem vypadat dost komicky. Bušení do polštáře a polohlasné řvaní hlubokým hlasem. Nicméně, ustála jsem to, a vyšlapala zas o trochu cestičku jménem "nevybíjím si svůj vztek na dětech".
Jo, a taky jsem si uvědomila, že si málo všímám chvilek, kdy se V. k R. chová vlastně docela hezky (jak jen můžu od čerstvě tříleté starší ségry chtít). Ony takové chvilky totiž jsou, a není jich málo!
13.5.
Bušení do polštáře, "nadávání" (nesmyslnými slovy), dupání. Funguje. Přetlak se krásně vybije. Jsem pak schopná reagovat s větším klidem. Dnes asi 3 takové epizodky v jinak moc fajn dni. Nejdřív zamakám na tom, abych dokázala vztek vždycky vybít jinde než na lidech nebo věcech. Pak by asi chtělo pokročit o level dál a zkusit vzniku vzteku předcházet.
14.5.
Klídek a pohoda dnes, snad díky tomu, že je neděle (no nicméně dopoledne jsem byla na děti sama). Užitečná afirmace, která pomáhá snížit napětí způsobené náročnou, opakující se situací (typicky V. agrese vůči R.): Nemusím to vyřešit hned. Nemusím to vyřešit hned. Nemusím to vyřešit hned.
15.5.
Dneska jsem využila strategii: Varuj je předem, že už začínáš mít dost a brzo se budeš zlobit. Zafungovalo. Verunka se pak vcelku klidně přesunula do pokojíčku, oblíkla si pyžamko a nechala se uložit k odpolednímu spánku. Na její agresivní výpady vůči R. reaguju různě, určitě ne vždy správně, každopádně relativně v klídku. Zadupat, zakřičet a zabušit do matrace jsem si dnes byla tuším jednou. A jednou jsem hodila knížkou. Ale docela v klidu a hned jsem se za to omluvila. Vcelku dobré skóre.
16.5.
Pohodička bez třecích ploch, hlavně asi díky tomu, že Tom měl dnes dovolenou a slavili jsme moje včerejší narozeniny. No a já slavím první týden, kdy se mi fakt podařilo nevybíjet si vztek na dětech ani na manželovi. Jsem moc ráda! Taky dost překvapená! A taky zatím plná nejistoty, jestli to takhle budu zvládat dál. Co hormony, erupce na slunci a další vlivy? Dokážu vytrvat? No tak to se ví, že to zkusím. Co by mi mohlo pomoct? Jednoznačně modlitba a Tom a čtení motivačních knih a taky vidět, že se zlepšuje chování V. k R. I psaní sem mi dost pomáhalo a chci v něm pokračovat. Jasně, je to dlouhé a dost osobní a já si teď zápis z celého týdne po sobě přečtu a rozhodnu se, co s ním udělám. Jestli tohle čtete, rozhodla jsem se ho publikovat. ;)
Komentáře
Okomentovat