Něco takového

Hurá, moje první softsheláky jsou na světě. I přes lehké peripetie při šití, způsobené slabší prostorovou představivostí a celkovou šicí nezkušeností, je nakonec hodnotím jako snadné. Šila jsem podle střihu a fotonávodu od Šijte s námi. Mám jejich návody ráda, jsou opravdu velmi podrobné, přesně takové, jaké potřebuju. Nicméně, velikost 86, původně zamýšlená pro Radovánka, sedí Verunce akorát :) Vtip je v tom, že Verunka už jedny softsheláky má, takže teď šup šup nastříhat některou z menších velikostí a vybavit i Raďátko. Docela se už těším. 

Téma uplynulého týdne bylo pro mě docela oříšek. Napadalo mě, co bych tak mohla vyfotit, ale pořád jsem si říkala "to není úplně stvoření, musím vymyslet něco lepšího". No, nevymyslela. A tak včera a (přiznám se) i dnes ráno jsem na poslední chvíli povzpomínala na svoje průběžné nápady a vyfotila je a tady jsou. Kdo stvořil svět?  Okaté a naprosto neodolatelné stvoření Kousek toho zeleného stvoření na balkoně

A tak mi to dneska šlo. Softshelláky pro Radovánka, podzim přišel náhle a nečekaně, nepromokavé oblečení je potřeba. Volné odpoledne, podrobný návod. Šiju, všechno krásně odsejpá, ze softu se šije samo. Až když začnu sešívat nohavice k sobě, něco se mi nezdá. Kde se stala chyba? No jo! (Přední díl jsem sešívala ze 3 částí. A tu vrchní jsem k té kolenní přišila obráceně.) Takže páráček a jedem. Párám a říkám si, že mám asi fakt místo mozku placentu. Párám a říkám si, že znám i zabitější odpoledne (třeba u Facebooku) a že jsem se toho spoustu užitečného naučila. A že mě tyhle moje piplavé zábavy, co ani netuším, proč mě tak baví (šití a pletení), učí mimo jiné i trpělivost. A ta se hodí! Mně obzvlášť. Párám a říkám si, že tohle je aspoň činnost pro mě. Pro mě na výsledek orientovanou, pro mě, která chci být co nejproduktivnější. Protože bych se nejspíš mohla naučit užívat si nejen výsledek, ale i proces. Což by se mi taky náramně hodilo, stejně jako trpělivost, a to nejen při tráven

Když jsme ještě chodili na Alfa kurzy, vyprávěla jedna z organizátorek následující příhodu: Vzala si tak jednou do ruky Bibli, aby se modlila. A z Bible vypadl papírek. Podívala se na něj a zjistila, že je to seznam věcí, za které se modlila asi před rokem. Všechny ty věci se mezitím staly. Všechny modlitby byly vyslyšené. Ale děly se tak postupně, že si ona vlastně ani neuvědomovala, že jsou to další a další splněná modlitební přání. Až papírek, co na ni náhodou vypadl, jí pomohl uvědomit si a prožít vděčnost za to všechno. Na tuhle historku si občas vzpomenu, když přemýšlím o pokrocích našich dětí. O pokrocích, které jsou občas tak pozvolné, tak nenápadné, že je nestihnu pořádně zaregistrovat. A nebo možná je i zaregistruju? Ale svoji pozornost zaměřuju, jako správná perfecionistka, na další položky seznamu, které ještě perfektní nejsou. A snadno pak podlehnu dojmu, ve slabých chvilkách a horších náladách, že "všechno je špatně", "jsem hrozný rodič", "b

Na uplynulý týden vymyslela Lenka téma hádanky... a já mám pro vás teď tři mám. Uhodnete, co jsem vyfotila? Až si zahádáte, můžete se podívat, jak téma hádanky zpracovala  Nedůtklivá .

O čem dnes? O dlouhodobém tématu, které mám už trochu rozmyšlené? A nebo se zas mám nechat unést momentální náladou, kdy jsem fakt ráda, že se mi podařilo obě dětičky uspat, protože kolem poledního už jsem toužila jen po tom, aby mi všichni vlezli na záda? (Aniž by přitom děti dělaly cokoli nestandardního, co by se dalo nazvat třeba zlobením :) Prostě jen měly svoje požadavky, svoje představy o tom, kam a jak rychle půjdeme, taky trochu padaly a bouchaly se do různých částí těla a kňouraly a řvaly a potřebovaly potulit a pofoukat... standardní dopoledne, standardní děti.) Ony ale tyhle moje náladičky, ten pocit, že jsem už na děti asi stará (taky vás občas napadne??), nebo že na matku nemám dost nervů, trpělivosti, láskyplnosti..., přichází a zas odchází a pak zas přijdou chvíle, kdy si říkám, že není nad to mít děti a jak jsou skvělí a já si to s nimi užívám. Takže teď rychle si užít trochu toho volna, napsat článek, možná uplést kus svetru, a připravit se na další kolo. A odpoledne h

Fototéma týdne bylo tentokrát opravu výzvou. A to ne že by výzev bylo málo :) Ale jak zachytit ty abstraktní?  Výzva č. 1: Nechat mimino, ať se samo nakrmí, a potom ho celé umýt (na focení jsem si bohužel vzpomněla až poté, co jsem už umyla jídelní pultík) Výzva č. 2: (Poprvé) vypárat třetinu svetru, co nejefektivněji nabrat oka zpátky a uplést to znovu a lépe. Výzva č. 3: Být lepším rodičem. Ještě minimálně jedna moc pěkná výzva si přímo říkala o vyfocení v podobě hromady na topení v dětském pokoji. Dala by se nazvat: Prát hromady počuraného prádla a nezešílet u toho. Než jsem se ale dokopala k vytažení foťáku, přišel nejvyšší čas hodit ji do pračky. Tak třeba příště.

Moc dobrý týden, řekla bych. Ne bez krizí, ale vnímám i krizové chvíle jako dobře zvládnuté. A teď bych vám nejspíš měla napsat, jak se mi to podařilo, co mi pomohlo. Sama si nejsem úplně jistá. Určitý kredit musím připsat příznivé hormonální konstelaci, která u mě nejspíš ovlivňuje mnohé. Taky perfektní víkend. V pátek a sobotu přijeli rodiče, hlídali děti a my s Tomem jsme fotili Vlněné sestry. Perfektní a nabíjející to bylo, esence všeho, co mi na mateřské tak chybí - kontakt se super lidmi, společná kreativní práce, čas pro sebe s Tomem (byť tentokrát čas převážně pracovní). Pletení jako bonus. A e-book o zvládání vzteku, o kterém jsem psala minulý týden. Pomáhá mi. Dost. Ono totiž zaměřit se ve chvilce, kdy začínám pěnit, na sebe - pozorovat vlastní tělo, klást si otázky (co mě teď tak štve? co teď nejvíc potřebuju?)  - pomáhá už samo o sobě. Pozornost se od toho malého človíčka, na kterého se zlobím a ve kterém vidím v tu chvíli jenom záškodníka, přesune jinam. Uvědomím si, ž

 Pohladit kadeřávek Pozorovat rašící ředkvičky  Přesýpat písek mezi prsty

Fajn program na nedělní odpoledne. Zetor gallery v Líšni. Spousta traktorů, které se dají osahávat a do kterých se dá vlézt. Takže fajn zábava pro tatínky a děti, a pro maminky - pletení s sebou.  A ano, není nutné plést na traktoru, mají tam i lavičky. Myslím, že hodinová návštěva nám nestačila a až bude opět neděle deštivá, vyrazíme za Zetory zas.

Včera jsme s Tomem strávili pár hodin v Králově Poli. Vlněné sestry slavnostně otevíraly svůj nový showroom . Pletařský ráj. Přadena a klubíčka, barvy, materiály. Jsem moc ráda, že jsme mohli za Foto Daňkovi být u toho. Dopoledne byl showroom plný nadšených žen. Vítaly se s Helenou a Kateřinou. Vybíraly příze. Dotýkaly se, porovnávaly barvy, radily se navzájem. Spousta ruchu a spousta radosti. Když jsme pak dorazili odpoledne, byla už atmosféra výrazně klidnější. Přišel čas na povídání, prohlížení knih s návody a taky - konečně - na společné pletení.  Přemýšlela jsem o přízích. Jsou možná drahé? Ale krásné. A kvalitní. A dělají radost, která byla včera hodně patrná. A pletení je relaxace. Zvlášť to společné. Moc Vlněným sestrám fandím, a věřím, že jim bude obchůdek dobře prosperovat. A těším se, až tam zase vyrazím. Nejspíš brzy. Slíbila jsem Verunce, že ji nechám vybrat si klubíčko. Už asi tuším, které to bude. Na jednom ze stojanů včera viselo takové zelené. Zářivě zelené. :) 

Já jen, až zase budu psát, že bych něco ráda ušila, ale nevím, jak na to... je dost možné, že mi to nedá spát a budu přemýšlet a pak zjistím, že třeba udělat pouzdro na jehlice s kapsičkami na zip není zas tak náročné. Vůbec si říkám, že mám ze zipů přehnaný respekt. Já se učila pracovat se zipem, Verunka se učila blokovat. Protože co se v mládí naučíš... :)